Zkuste si na chvíli představit, že je vám deset. Ráno škola, odpoledne klubový trénink, dvakrát týdně ještě individuální tréninky v jiném městě, o víkendu zápasy a v létě kemp. Doma místo stavebnice protahování, protože bolí třísla, a na zdi plakát hráče, kterému se chcete podobat. Baví vás to, opravdu. Jenže začali jste proto, že jste si chtěli hrát hokej, a teď je to skoro zaměstnání.
Většina rodičů do takového rozvrhu nevběhla z ambice, ale z lásky a z obavy, aby dítěti něco neuteklo. Dobrá zpráva je, že z té představy, být na chvíli desetiletý, se dá vyčíst skoro všechno, co by dítěti mohlo v týdnu ulehčit. Pojďme si projít, čí je to sen, kdy disciplína přerůstá v drill a proč je pauza nástroj, ne prohra.
Čí je to sen
Dítě ve čtyřech nebo pěti letech řekne, že chce hrát hokej. Je to jeho přání a je to krásné. Někde cestou se toho přání chytne i rodič. Často sám hokej hrál nebo ho miluje, časem k tomu přibude čas a peníze, které rodina vložila, a pak se špatně ubírá. Rodič vozí dítě na ledy, sám je vyřízený, svůj víkend by si představoval jinak a říká si, že to dělá pro dítě. A většinou to tak i je.
Otázka, kterou si rodina má položit nahlas, nezní, jestli hokej dítě baví. Zní, kdo s tím přišel poprvé. Zařizovat to budete tak jako tak vy, kalendář, přihlášky i platby vedou rodiče. Jde o to, jestli o dalším tréninku, individuálu nebo turnaji dítě samo mluví, nebo jen přikývne, když ho navrhnete. Některé děti přikyvují, protože nechtějí zklamat, a právě těch se ptejte jinak. Jak tenhle mechanismus vypadá v konkrétních větách, rozebíráme v článku 5 chyb rodičů při výchově malých hokejistů.
Disciplína ano, drill ne
Ke sportu patří disciplína. Trénink je, tak se na něj jde, i když se zrovna nechce. Dítě to pochopí velmi brzy a nemusí mu to nikdo denně připomínat. Problém začíná ve chvíli, kdy se z disciplíny stane drill. Musíš, abys byl lepší, musíš, protože to máš zaplacené, musíš, protože ostatní taky.
Rozdíl je v tom, k čemu má dítě vztah. Kdo miluje činnost, omezuje se sám. Dítě, které má vztah jen k výsledku, ke gólům, k sestavě, k tomu, aby táta byl spokojený, potřebuje vnější tlak a ten tlak ho postupně vyčerpá. Tlak se navíc projeví i v těle. Dítě pod tlakem hůř dýchá a má víc napětí ve svalech, takže takový drill hráče spíš vyčerpá, než posune. Bolest zad nebo třísel má spoustu příčin a tlak je jen jedna z nich, jak ji rozpoznat, popisujeme v článku Když malého hokejistu bolí záda, kolena nebo třísla.
Nebrat sny, ale být soudný
Dítě chce do NHL. Sbírá kartičky, zná sestavy, má to jako sen od pěti let. Nechte mu ho. Nikdo nedokáže říct, kam sen dítě dovede, a i když proti němu hodně mluví, výška, váha, pozdější vývoj, vždycky existují hráči, kteří to dokázali. Hokej je v tomhle nespravedlivý sport, bez výšky a kilogramů se prosazuje hůř, ale tabulka růstu není důvod brát dítěti sen.
Soudnost je ale na rodiči, ne na dítěti. Když vidíte, že předpoklady nejsou, nedělejte z profesionálního hokeje jedinou metu, které se podřizuje všechno ostatní. Hokej může být koníček, který dítě miluje, a zároveň skvělý základ pro jiný sport nebo pro cokoli jiného, co se za pár let otevře. Dítě, které má vedle hokeje i něco dalšího, má v šestnácti na co navázat. A nejste na to sami, zeptejte se trenéra, jak dítě vidí on.
Pauza není lenost
Dítě přijde a řekne, že je dneska unavené a potřebuje pauzu. Pokud v odpovědi slyší „nevymýšlej si" nebo „neflákej se", naučí se jednu věc. Říkat, co potřebuje, se nevyplácí. Příště mlčí, jde na trénink unavené, podá slabý výkon, dostane vynadáno a kruh se zavře. Dítě, které dostane pauzu, do toho druhý den jde s dvojnásobnou chutí. To znají i dospělí. Někdy chceme jen sedět u kávy a nemít žádný úkol.
Rodiče se pauzy bojí, protože by dítě mohlo něco zmeškat. Jenže děti, které nikdo neslyší, vyhoří dřív než ty, které občas chyběly. Vyhoření nepřichází jen z množství tréninků, hlavně z toho, že dítě ztratilo pocit, že sport dělá za sebe, že se zlepšuje a že má kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi i po prohře. Když tyhle tři věci drží, dítě snese hodně. Když chybí, nepomůže ani perfektní rozvrh. Co dělat, když dítě o konci mluví vážně, rozebíráme v článku Když dítě chce skončit s hokejem.
Co změnit doma od zítřka
Vyberte si jednu věc, nemusíte všechny.
- Jedna otázka po tréninku. Místo „jak to šlo" se zeptejte „co tě dnes bavilo". Ptáte se na zážitek, ne na výkon. Co říct po zápase, rozebíráme v článku Co říct dítěti po zápase.
- Nemluvte o zaplaceném. Věta „máš to zaplacené, tak půjdeš" vytváří tlak, i když ji myslíte prakticky. Dítě se pak bojí říct, že nechce. Věta vyletí z každého, kdo platí, stačí ji včas polknout.
- Dovolte občas „dneska ne". Když dítě řekne, že dneska nemůže, nechte ho doma, neptejte se proč a trenérovi napište, že nepřijde. Pokud se to opakuje, ptejte se na příčinu, ne na docházku.
- Měsíc nic nepřidávat. Žádný nový individuál, žádný turnaj navíc, co je už zaplacené nebo domluvené, nechte být. Sledujte, jestli si dítě o něco řekne samo. Kolik organizovaného sportu dítě v týdnu snese, shrnuje článek Kolik tréninků týdně je akorát.
- Jeden víkend bez hokeje, nejlépe o prázdninách nebo když tým nehraje, klidně oběma dětem najednou. Hrad, kolo, běžky, babička. Dítě, které má i jiný život, snese hokej lépe.
- Sedněte si na tribunu a mlčte. Není to lhostejnost. Je to důvěra, kterou dítě na ledě cítí.
Zlaté pravidlo zní, že dítě má mít pocit, že hokej dělá za sebe. Všechno ostatní, disciplína, docházka i výsledky, z toho vyrůstá samo.
Nejčastější dotazy rodičů
Jak poznám, že hokej je sen dítěte, a ne můj?
Podle toho, kdo s tím přišel poprvé. Když dítě samo prosí o led navíc, hraje na chodbě s míčkem a mluví o hokeji i mimo zimák, je to jeho. Zařizovat to budete tak jako tak vy, rozhoduje, jestli o dalším tréninku nebo kempu dítě samo mluví, nebo jen přikývne. Pomáhá jednoduchý test, zkuste měsíc nic nepřidávat a sledujte, jestli si dítě řekne samo.
Dítě řeklo, že je unavené a nechce na trénink. Máme ho nechat doma?
Jednou ano, bez výčitek a bez výslechu. Dítě, které ví, že může říct, že potřebuje pauzu, jde druhý den do tréninku s dvojnásobnou chutí. Pokud se to opakuje týden po týdnu, nejde o lenost, ale o signál. Zeptejte se, co se na tréninku děje, jestli ho něco bolí nebo se něčeho bojí, a řešte příčinu, ne docházku.
Je v pořádku dítěti říct, že na profesionální hokej asi nemá?
Sny se dětem neberou, protože nikdo neví, kam dítě dojde. Soudnost ale patří rodiči. Pokud vidíte, že předpoklady chybí, nedělejte z profesionálního hokeje jediný cíl, kterému se podřizuje celá rodina. Nechte dítě snít a zároveň mu ukazujte, že hokej je dobrý základ pro cokoli dalšího, ne jediná možná budoucnost.
Rychlý přehled
- Zeptejte se, kdo s tím přišel poprvé. Zařizovat budete vy, rozhoduje, jestli dítě o dalším tréninku samo mluví.
- Disciplína ano, drill ne. Vztah k činnosti drží dítě líp než tlak na výsledek.
- Sny se neberou, soudnost patří rodiči. Hokej jako základ, ne jediná meta.
- Pauza není lenost. Dítě, které smí říct, že je unavené, vydrží déle.
- Od zítřka jedna jiná otázka po tréninku, žádné „máš to zaplacené", jeden víkend bez hokeje.
Nejde o to být dokonalý rodič. Stačí, aby dítě vědělo, že u vás smí říct, že dneska ne. Proč dětem prospívá i kus nepohodlí a vlastní iniciativy, rozebíráme v článku Přílišná péče oslabuje odolnost dětí ve sportu.